Zdravím Le Kremrole posádko,
naše první cesta byla neuvěřitelně namáhavá. Cestou sse ukázalo, že v naší loďce je pár džuzen, které potřebovaly zašít. I jsem ráda, že jsme to zmákli hezky po pirátsku. Nakonec jsme přece jen dorazili na ostrov Střelného prachu, kde se máme sejít s někým, kdo nám poví víc o tajemném pokladu..
V nejvíc čarovné hospodě (tak tomu můžou říkat velcí piráti) u nejvíc zastiněného stolu seděla..
Temná postava! Q.Q
Možná jsem vás trochu balamutila... Náš tajemný společník se představil jako
CAROLINE CARLSONOVÁ
A moc temně nevypadala..
Všem nám objednala po grogu a pustila se do svého vyprávění...
Vyrůstala jsem jen kousek od Bostonu v Massachusetts a vždycky jsem byla věrným čtenářem. Lidé mě pravidelně nacházeli v knihách. I teď, když už jsem velká, tak největší potěšení nacházím v příbězích plných magie, tajemství a dobrodružství.. Mezi mé oblíbené spisovatele patří třeba Lois Lowry nebo Suzan Cooper. Když jsem nečetla, chodila jsem do školy, navštěvovala taneční lekce (I <3 dance) a navštěvovala hodiny klavíru (což mě děsilo). Bavily mě všechny školní předměty. S výjimkou tělocviku - nesnáším běh.
V létě jsme s rodinou jezdívali do New Hampshire, kde naši sousedé přichystali velkou honbu za pokladem pro mě, mého bratra a kamarády z okolí. Strávili jsme dny chozením po stopách a hledáním zakopaného pokladu na pláži..
*vzrušený šepot u stolu <= zmínka o pokladu*
V devíti letech jsem vyhrála první místo v soutěži poezie pořádané časopisem Cricket. Moje báseň o potkanovi Samovi tam byla publikována, a dokonce i teď bych ji skoro celou zvládla odříkat zpaměti.
Později jsem trávila
veškerý svůj volný čas čtením a psaním nejen o knihách (na střední to
byly třeba školní noviny), později jsem pracovala jako editor učebnic.
A taky jsem napsala knihu, kterou můj editor HarperCollins koupil o Helloweenu v roce 2011. V ten moment jsem vypadala jako tučňák, doslova (viz obrázek).
zdroj: http://carolinecarlsonbooks.com/about/
••••••••
BláBlá.. Aneb Story o tom, jak vznikla KNIHA.. V té ne-tak-úplně krátké a ne-tak-úplně roztomilé verzi tohoto příběhu jsem prvních patnáct stránek Pokladu Čarodějky ze severu napsala v čekárně nemocnice Greater Chesapeake Hand Clinic v květnu 2010. Manžel si zlomil zápěstí a mně byla přidělena úloha řidiče — vozila jsem ho k doktorovi na kontroly, na rentgen a převazy. To znamenalo, že jsem trávila spoustu času v čekárně, kde nebyla Wi-Fi ani žádné kvalitní časopisy; jinými slovy, bylo to ideální místo na psaní. A já jsem potřebovala napsat něco nového. Dokončovala jsem tehdy jiný román, fantasy pro mládež, který jsem si pro sebe pojmenovala majáková kniha (Pokladu Čarodějky ze severu zase říkám pirátská kniha — na názvy nejsem dobrá). Měla jsem hotových sto stran majákové knihy a byla jsem z ní neskutečně nadšená — i mojí vedoucí práce se líbila! Mně se líbila. Bude to moje první kniha! Ale potřebovala jsem napsat patnáct stran něčeho nového do semináře ve škole a chtěla jsem, aby to bylo něco zábavného a praštěného.
Na tomto místě by asi bylo dobré zmínit, že jsem vždycky milovala piráty.
V hlavě se mi už několik měsíců honil neúplný nápad na pirátskou knihu, dokonce jsem si o tom poznačila odstavec do svého souboru s náměty. Zněl doslova takto:
Napsala jsem Poklad Čarodějky ze severu během čtyř měsíců.
Nebylo to vždycky zábavné a snadné — ale většinu času ano. Je to kniha
mého srdce a kniha, kterou bych nemohla napsat, kdybych za sebou neměla
zkušenost s předchozími rukopisy. Netuším, jestli majáková kniha někdy
spatří světlo světa; ještě pořád jsem nevymyslela, jak ji přepsat, a i
kdybych na ní chtěla znova pracovat, přicházejí další projekty, které
vyžadují mou tvůrčí energii. Přestože bylo těžké tento rukopis opustit,
jsem ráda, že jsem byla schopná to udělat. Díky tomu jsem vytvořila
knihu, jakou jsem celou tu dobu potřebovala napsat — a naučilo mě to
spoustu věcí, které nakonec udělaly Poklad Čarodějky ze severu silnější,
než by byl jinak. Psaní žádné knihy není zbytečná zkušenost; každá
kompostovaná předloha je hnojivem pro malé zelené úponky zápletky, která
přijde po ní.
Dívka, která se snaží zapsat na pirátství, ale přijímací úřad odmítne její žádost a předá ji Penzionátu slečny Pimmové pro jemné dámy. Psáno částečně v dopisech, pohlednicích, inzerátech, vizitkách, novinových výstřižcích.
Fiktivní svět, velice vtipný.
Napsala jsem Poklad Čarodějky ze severu během čtyř měsíců.
Nebylo to vždycky zábavné a snadné — ale většinu času ano. Je to kniha
mého srdce a kniha, kterou bych nemohla napsat, kdybych za sebou neměla
zkušenost s předchozími rukopisy. Netuším, jestli majáková kniha někdy
spatří světlo světa; ještě pořád jsem nevymyslela, jak ji přepsat, a i
kdybych na ní chtěla znova pracovat, přicházejí další projekty, které
vyžadují mou tvůrčí energii. Přestože bylo těžké tento rukopis opustit,
jsem ráda, že jsem byla schopná to udělat. Díky tomu jsem vytvořila
knihu, jakou jsem celou tu dobu potřebovala napsat — a naučilo mě to
spoustu věcí, které nakonec udělaly Poklad Čarodějky ze severu silnější,
než by byl jinak. Psaní žádné knihy není zbytečná zkušenost; každá
kompostovaná předloha je hnojivem pro malé zelené úponky zápletky, která
přijde po ní.
A pak, když dopověděla ten příběh .. rozplakala se. Všech nekonečně mnoho pirátů u stolku cítilo rozpaky a netušilo, jak jí pomoct. V záplavě slz nám vypověděla, co se jí cestou do naší země, Augusty, stalo.
*šetření papírem, zkráceno na minimum*
Její kniha ztratila písmenka, její děj neexistuje, její hrdinové jsou k nenalezení.
Zdá se, že naše výprava nebude jen tak obyčejná, jde o daleko víc!
Poklad bude mít daleko větší hodnotu, než jsme doufali.
HEHEHE...
Podala mi, uznávanému pirátovi na volné noze, další kousek starého papíru.
BLIK A CVAK.
Seděl!
Víc vědět netřeba... zítra nás čeká další dbrodrůžo!
Honba za truhlou pokračuje! :)
ARR!! - pirátský způsob, jak říct: "Hoďte tam TURBO pohon, chátro líná!" :3
Lady Miňo de la Ňami - uznávaný pirát na volné noze
Žádné komentáře:
Okomentovat